Hokej je asi nejrychlejší sport, který jsem zatím fotil. S akreditací jde většinou možno fotit ze tří míst (mezi střídačkami, zpoza plexi a z ochozů). Každé z techto míst má svá specifika a je dobré je během zápasu prostřídat.

O focení hokeje naleznete samostatný článek zde.

Fotbalové hřiště je z pohledu fotografa docela velké. Většinou s může fotit ze strany a z místa za brankovou čárou. Zpoza branky nejčastěji používám 70-200ku, jejíž rozsah dává více prostoru k zajímavým kompozicím a lze fotit i dění, které je docela blízko. Naopak ze strany hřiště je tento objektiv už většinou krátký a tak ke slovu přichází 300ka.

Focení fotbalu je spíše takoá čekaná na akci v kleče - chrániče kolen případně židlička se sejdou.

Rugby jsou z pohledu focení velmi podobné fotbalu, hřiště je velké, takže akce je velmi často moc daleko. Nadruhou stranu v rugby jde mnohem více předvítat co se bude dít a člověk se může případně pohybovat po postranní čáře a sledovat hru.

Pokud fotíte z konce hřiště, tak je dobré si dávat pozor na to, aby vás běžící skorující hráč nepřeválcoval.

Baseball jsem zatím fotil jen jednou a myslím, že přirovnání "nejrychlejší šachy světa" je celkem příznačné. Bez znalosti pravidel se člověk moc nechytá, ale během pár hodin (fotil jsem několik dní) jsem už pochopil, co se bude dít.

Zajímavé momenty jsou odpal, kradení met, chytání míčků na metě, emoce na lavičce. V té době jsem ještě neměl 300ku, se kterou by se akce na vzdálenějších metách fotili určitě líp.

Určitě je to sport, kde uděláte pár fotek a pak se budete i koukat na hru, která mi osobně přišla docela zdlouhavá a stále se opakující.

Z pohledu fotografování docela zajímavý sport. Pravidlo "na fotce musí být míček" platí skoro bezpodmínečně. Je ještě umocněno tím, kde by míček být měl (před odpalem, při odpalu, po odpalu)...

Více mne bavilo fotit čtyřhru, kde je jeden hráč často blíže a lze fotit i kooperaci mezi oběma hráči.

Míček lítá opravdu rychle a tak nejde moc reagovat na hru, ale spíše musíte předvídat a čekat na akci. Také mi docela pomohlo se zaměřit na zvuky - když slyšíte, že jeden hráč odpaluje, tak během půl vteřiny bude ten na druhé straně reagovat = zaostřit a fotit dávkou.

Futsal je sálový fotbal a tak by člověk mohl předpokládat, že se bude fotit podobně. Není tomu tak. Jelikož je hřiště mnohem menší, tak jste akci blíže. Druhá odlišnost je fakt, že futsalisté většinou hrají mnohem techničtěji a rychle si mění pozice (rotují).

V podstatě vždy fotím futsal 70-200ku, jen zřídka si vezmu něco širšího.

Focení florbalu je velmi podobné futsalu, většinou klečíte někde za mantinelem na straně a snažíte se předvídat, kde se bude hrát. Zajímavé je fotit i zpoza branky, kde ale riskujete, že vás trefí míček, což třeba do ucha docela bolí. Je dobré se naučit jedním okem sledovat hru okolo vás, jinak se vám může lehce stát, že do vás někdo vrazí.

Další halový sport, který má ovšem svá specifika, kde nejdůležitější je si uvědomit, že většina akce se děje na brankovišti. Buď můžete stát někde za brankovou čárou a fotit útočníky proskakující obranou, nebo naopak od prostředka hřiště fotit snahu obránců. Zajímavý pohled je i přes celé hřiště delším sklem, nebo někde z tribuny.

Nesahejte na balón, lepí a toho lepidla se jen tak nezbavíte.

Opět se nabízí v podstatě dvě základní stanoviště, za košmi a na stranách.

Zajímavé může být použití rybího oka a to buď přímo z pod koše (musíte stát opravud hodně blízko hráčům), nebo dálkově odpalovaného, kdy je fotoaparát připevněn přímo na průhlednou desku koše (k tomu jsem se ještě nedostal).

Halový volejbal je opět velmi podobný všem ostatním halovým sportům (útok, obrana, spolupráce, diváci).

Plážový volejbal nabízí většinou více kreativních možností, na kurtu je více místa, hra je mírně pomalejší a hřiště jsou většinou umístěna v zajímavých místech (zeleň) a hlavně je venku vždy mnohem více světla.

Fotil jsem pouze jeden galavačer s ukázkami různých umění.

Čekal jsem velmi špatné světlo, ale osvětlovač se předvedl. Na druhou stranu bylo světlo hodně směrové a ostré, ale furt lepší než tma.

U většiny zápasů jsem stál přímo na ringu za provazy (docela adrenalin), nebo jsem fotil z podhledu pod ringem.

Pár kilometrů od domu mám Hlučínskou štěrkovnu, kde celé léto trénují jezdci an vodních lyžích a prknu. Několikrát jsem se tam vydal i s foťákem. Nevýhodou je to, že odpoledne je slunce za jezdci, ale i tak je to zajímavá podívaná.

Posledně jsem zkusil vlézt po pás do vody a fotit z jiné perspektivy, než když sedím na břehu. Příště by se to ještě chtělo domluvit na focení z loďky.

Americký fotbal je pro focení docela specifický, sice se toho děje docela dost, ale vždy jaksi v chumlu, takže vám vždy někdo cloní, nebo se akce od vás extrémně rychle vzdaluje. O to víc mě jej baví fotit.

V televizi se na krasobruslení dívá dobře, v reálu ale člověk sotva postřehne rozdíl mezi jednotlivými skoky. 

V Ostravě se konal jeden ze závodu Gran Prix série Juniorů a rok později Mistrovství Evropy, kam jsem se jako fotograf nakonec akreditoval.

Zde jsou fotografie ze sportů, které jsem fotil jen jednou, nebo se mi kvůli pár fotkám nechtěla vytvářet vlastní kategorie