Poezie

Poezie je mým koníčkem už velmi dlouho. Jsem jak vášnivým čtenářem tak i aktivním autorem (přiležitostně).

Nemohu říci, že bych preferoval určitou formu, ale báseň mě musí oslovit myšlenkou a být přijemná formou.

Jako autor se nejraději zaměřuji na všední život, lidi, války... Nedávno jsem konečně zkompletoval svojí první sbírku Psáno pro vítr

  • Výběr básní, vázaný či volný verš, nejrůznější témata lidského bytí.
  • Název? Vítr nese slova k těm co naslouchají...
  • Celou sbírku si můžete stáhnout zde.

Neznámá

Stáváš u okna,
díváš se, jak dny jdou spát
a ráno Měsíci
sbohem své dáváš.

Jsi prorok minulosti,
či snad jen slepá věštkyně,
jež s Delfami zapomněla umřít
a neví, jak vrátit čas zpátky.

Nepatříš sem,
a přesto zde chceš být,
cítit vůni vycházejícího slunce,
koupat se v záři červánků
a plakat, plakat po nocích.

K ránu se brouzdáme
bosýma nohama v rose
a ani nevíme,
jak hořce si ji ronila pro
měsíc, který odešel,
a slunce, které příjde.

Fronta na štěstí

Dým z cigaret
ukrad mi barvy
a všude jen ty hroby
beze jmen,
bez dat
a všech těch patetických keců
o smutku,
slzách
a vzpomínání.

Dnes nikdo nepozná
a ani poznat nechce,
že právě tady
k smrti upilo se štěstí
a o kus dál i láska,

v srdci připínáček
se vzkazem – přijdu hned.

Když umírat, tak s grácií...
Jít hlavou proti zdi,
jednou, dvakrát, pětkrát,
někdy se to přeci musí podařit.

A když ne?
Bude zas míň
o jednoho blázna,
co stojí frontu na štěstí.

Balada pro nic

Dávno po soumraku,
daleko do svítání
a všude tma,
jen pouliční lampa
bičována severním větrem
občas zamrká.

Jakou má barvu nicota?

Nic nevidím,
a přesto je tu všechno.
Ty ležíš nahá vedle mě,
rozkošná víla

snící sny barevných světů,
zapomenutou botu našly kočky,
jež v noci vidí,

a smrtce končí směna.

Otočíš se ke mně,
cosi zamumláš,
usměješ se
a sníš dál o princi,
co bílé růže nosí.

Víš, že v noci bílé nejsou?
Hoří svou černí,

však jsou,
jen nic není,
nemůže být,
neb kdyby bylo,
bylo by.

Přilétl skřivan
a klepe na okno,
že slunce vstává
a růže blednou.

Běžím ven bosky
jednu ti utrhnout
a vím,
že bělost je jen zdání,
stejně jako ta kapka,
co zbyla tu po trnu,
nemusí být červená.

A přesto jsou krásné,
chtělo by se říct dokonalé,
stvořené pro tebe
jakoby záměrně spojeny
s nenuceným bytím.

Vracím se zpět,
ty stále spíš
a pokoj je naplněn
vůní včerejška.
Přivoním k růži
a cítím dnešek
s příchutí budoucnosti.

Kopretiny

Kopretiny natrhám
a položím ti je na polštář,
kde najdeš je až k ránu,
kdy budu už daleko
a cestu zpátky
zaroste trní
ostnatého drátu.

Své srdce
jsem doma nechal
a lásku na pranýři,
kde stojím nyní já,
tvou fotku v ruce,
pomalu umírám.

Na můj hrob dejte kopretiny,
ty jsem vždy miloval.
Odešel jsem bez rozloučení,
bez slz
teď budu věčně spát.

Zemřu,
a nic se nezmění,
slzy neukápe,
má duše odejde
bez povšimnutí někoho z vás.

Poslední přání,
natrhat kopretiny
a poslat je domů za ostnatý drát,
kde chtěl jsem žít
i umírat.

Nešťastná

Duše beze slov,
snad nemá co říci,
snad nechce,
možná nemůže,
když slova topí se
v peřejích řevu,
co sídlí jí v hlavě.

Často svět nenávidí,
srdce své schovává
za elektrický ohradník,
a jindy bolest
volá ji na okraj útesu,
kde dole slastně šumí klid
a skála s vlnami
v lásce se snoubí.

Mnohokrát skočila
v představách svých
a víry táhnou ji
do temné hlubiny.
Níž, níž,
pořád níž - do tmy,
a srdci už vzduch chybí.

Zima! A vlny kamenují!

Smutná

Oči,
jemné,
bezelstné,
smutné však.
Rty se smějí,
srdce snad taky,
však mysl někde v dálce létá
a hledá duši,
co ztratila se jí už mnohokrát.

Chce přivést ji zpět
a ztrácí se v temném bludišti,
když drobky citů,
jež cestu značily,
v žaludcích mrtvých havranů hnijí.

Drobí se na tisíce kousků,
co nasytit mohou svět,
a sama hlady zmírá.
Pro všechny v srdci místa dost,
a k sobě jaksi daleko.

Padlí

Oči se lesknou,
rty slaně chutnají
a ruka telegram svírá.
Prý padl pro vlast, 
řádky tu říkají,
a smrtka znaveně zívá.

Jen řádků pár,
prý padl statečně,
když hájil právo.
Ženiny oči
tiše se zeptají,
zda nám to za to stálo.

Naivita

Tak jako recept na lásku,
nebývá často k mání,
v plameni zemřeš bělásku,
věčnost je pouhé zdání.

Věrnost

Šest stuh na věnci a sedmá taky černá,
jen smrtka na věčnost umí být věrná.
Nikdy tě nezklame, vždy bude s tebou,
má to však háček, když ruce zebou.

Odvykám

Odvykám slovům o tichu,
mizíš mi kamsi potichu.
Odvykám slovům o slovech,
ztrácíš se ve svých proslovech.

Odvykám slovům o štěstí,
snad se ti jinde poštěstí.

Jistota

Jen Charón převozník, ten má to jisté,
dvě mince za duši a ruce čisté,
po řece plaví se, službu svou koná,
co bude potom, až i on skoná?

Poddaní

Tělo bez duše, duše bez těla,
takhle to šlechta opravdu nechtěla.
Však jsou to poddaní, tak bijte je dál,
poví vám na přání, leckterý král.

Omšelá nenápadnost

Růžová v černou rychle se mění,
šampaňské po letech pramálo pění,
ňadra tvá pevná jsou už jen v mém snění,
v závanech větru mizí mé chtění.

Můra

Růžová v černou rychle se mění,
šampaňské po letech pramálo pění,
ňadra tvá pevná jsou už jen v mém snění,
v závanech větru mizí mé chtění.

Haiku

Tři řádky...
Sedmnáct slabik...
A touha něco říci...

Obloha roní
po kapkách bolest svoji.
Motýli v dešti.

Na hřbetu vlny
včerejší štěstí hledám.
Začíná odliv.

Setnuté hlavy,
pomníky budoucnosti,
zarytě mlčí.

Tam za tím trním
krásný svět vysnila si.
Princ jí ho zničí.

Hradba z růží
studánku pravdy chrání,
proč brousíš kosu?

Vodopád ledu,
tisíce zamrzlých slov,
vychází slunce.

Rozkvetla v lednu.
Nebylo sněhu. Jaro?
Možná... Spíše ne...

Podobna loutně,
znáš všechny tóny její.
Opravdu? Blázne!

Lístky kopretin
odpověď střeží v sobě.
Hledej a zabij.

Ve víně hledáš
tu, co se jinde skryla.
Ale co kdyby?

Mráz svými prsty
květinu hladíval rád,
však vždy jen chvíli.

Stovky slov moudrých
ptáci večer šeptají,
a ráno mlčí.

Jablka rudá
svou krásou živé svádí,
okus a zemři.

Obrazem lásky
je síla vlnobití,
bez větru zmírá.

V rozkvetlých sadech
životem všechno raší.
Dusím se vůní.

V plamenech slunce
svůj cíl si můry najdou.
Slepé. Však věří.

Na listech lípy
o pravdě stojí psáno
pár naivních slov.

Přilétli ptáci,
černí havrani smrti.
Proč?, vždyť je léto.

Černobílý svět
a láska na polovic
po čase nudí.

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole